čo monentálne čítate/vaša obľúbená kniha ?

Na lietanie je potrebny dostatocne velky priestor, aby sa kridla mali kde rozprestriet. Je to ako skok padakom, aby si mohol skocit, potrebujes najprv nabrat urcitu vysku. Ked chce niekto lietat, musi riskovat. Ak nechces riskovat, tak rezignuj a nadalej chodievaj peso.

Potom si sam sebe polozil otazku, Kto som?
Vedel vobec spravne odpovedat na tuto otazku? Poznal svoje meno, bydlisko, velkost kosele, cislo obcianskeho preukazu a mnoho dalsich udajov i dat, ktore ho definovali navonok, pre inych ludi. Ale odhliadnuc od toho vsetkeho, kym je vlastne v skutocnosti, vo svojom vnutri, v hlbke duse? Su vobec vsetky tie pocitovane potreby a v pamati uchovane skutky, tie sklony a myslienky naozaj jeho? Alebo su to, rovnako ako mnoho inych veci, len prejavy snahy nesklamat tych, ktori ocakavali, ze bude presne takyto? … Jeho existencia nezavisi od inych ludi.

Skutocnost, ze ciel sa nachadza zdanlivo vysoko, moze byt podnetom, aby clovek aj vyssie vzlietol. Ale moze byt aj ospravedlnenim pre tych, ktori sa plazia.

Hluchi si vzdy myslia, ze ti, ktori tancuju, su blazni.

Početní stavy byly slabé, musil jsem dát do linie všechno, co jsem měl a záloh tedy nebylo. Špatné. Kdyby se to nepřítel dověděl, ještě horší.

Zavolal jsem si tedy jednoho důstojníka svého štábu a řekl jsem mu toto: „Pojedeš do Žiliny a ze Žiliny směrem ke Košicím. Vezmeš s sebou asi 100 vojáků v plátěných uniformách. Tito vojáci si začerní tváře a ruce a na hlavu si uváží bílé šátky po způsobu turbanu. Šátky nemusí být zrovna moc bílé. Vojáci na každém nádraží vystoupí a budou chodit po peroně a mluvit budou hlasitě senegalsky.“

Důstojník mi hlásil, že nemá vojáků, kteří umějí senegalsky. Řekl jsem mu: To nevadí. Budou něco brebentit a v každé větě bude srozumitelné jen slovo „Senegal“.

Počítal jsem s tím, že maďarští špioni se toho slůvka chytí. Věděl jsem, že každý špion přehání, aby dostal větší odměnu. Když uvidí sto „Senegalců“, bude hlásit, že jich bylo tisíc, a když bolševici mají jen na třech nádražích vyzvědače, dovědí se v Pešti už o třech tisících.

Můj důstojník vykonal rozkaz velmi svědomitě. Moje zpravodajská služba mi potom hlásila, že už za 48 hodin v Pešti „věděli“, že mi Franchet d’Esperey, vrchní velitel spojenecké armády na Balkáně, poslal přes Rumunsko jako zálohu dva pluky Senegalců (cca 6000 mužov). Moji „Senegalci“, většinou hoši z Prahy-Vršovic, to tedy dělali dobře.

Pověst o Senegalcích se rozšířila ještě dál. Z Pešti zase zpátky na frontu. Přišli jsme na to tak: když jsme obklíčili u Hronu oddíl bolševiků tak, že se musili vzdát, začali skákat do řeky i neplavci. Vytahali jsme je ven a já jsem jim řekl: „Proč to děláte? Můžete být přece rádi, že se dostanete do zajetí pořádné armády.“ Na to mi řekli: „Bojíme se. Protože velitelem Čechů je Negr, lidožrout.“